Příběh šalíře

Součástí evropské ochranné zbroje pozdního středověku byl typ přilby, známý jako šalíř. Podle místa původu, cesty vývoje a provedení se obvykle rozlišuje tzv. německý a italský šalíř, přičemž v obecném povědomí je trochu více zafixován ten první. A jak se vlastně odvíjel příběh tohoto typu přilby, který je doslova ikonický pro evropský pozdní středověk? 

Vývoj německého a italského šalíře z basinetu. Kresba J. Biederman.

Společný počátek leží v rané formě přilby zvané basinet v první čtvrtině 14. století. Během dalšího vývoje jakéhosi „protošalíře“, kdy došlo k protažení týlní části této přilby, se přibližně v poslední čtvrtině 14. století oddělil nový typ, který týlní část opět zkrátil a zároveň více přizpůsobil anatomii hlavy a šíje – to byl předchůdce italského šalíře. Druhý typ „protošalíře“ naopak týlní část protáhl a v čelní oblasti protáhl plech směrem do obličejové části, což si vynutilo tvorbu průzoru, a tak vznikly první německé šalíře. Zároveň se z tohoto druhého typu oddělil typ přilby s krempou sklopenou na všech stranách a stal se tak předchůdcem jedné skupiny železných klobouků. Zde je také pravděpodobné, že se přinejmenším vývoj železných klobouků a německých šalířů od počátku 15. století vzájemně ovlivňoval.

Raný typ německého šalíře s pevným hledím, c. 1450. LAKING, Guy Francis: A record of European armour and arms through seven centuries. Vol. 2. London G. Bell and Sons, 1920, s. 27.

Přibližně ve druhé polovině 14. století totiž docházelo u některých železných klobouků k většímu sklopení krempy, což umožňovalo lepší vychýlení a sklouznutí úderů směřujících na hlavu. Takový sklon krempy však začal překážet nositeli přilby ve výhledu, a tak se v závěru 14. a na počátku 15. století u některých klobouků dělaly v krempě výřezy v úrovni očí a segment mezi nimi se ponechal jako zvednutý nánosník (případně byl i mírně prodloužen). U jiných klobouků tohoto provedení se krempa nestříhala, ale řešilo se to proražením jednoho štěrbinovitého průzoru (nebo dvou menších) přímo v krempě. A právě toto provedení u některých exemplářů z německých zemí za Alpami velice připomíná německý šalíř – u něho se pomyslná krempa po stranách více sklopila a v přední části byla více vysazena dopředu. Konečně u německého šalíře došlo k protažení týlní části, což bylo stejně tak elegantní jako praktické, neboť takto upravená přilba chránila týl a krk lépe než železný klobouk. K těmto změnám docházelo někdy ve druhé čtvrtině 15. století a první typicky tvarované německé šalíře se tak začaly v evropské vojenské výstroji objevovat mezi lety cca 1420-1440. Tehdy měly ještě pevné hledí, avšak již zanedlouho se začaly vyrábět šalíře i s pohyblivým hledím. 

Německý šalíř vzhledově podobný železnému klobouku, c. 1460. LAKING, Guy Francis: A record of European armour and arms through seven centuries. Vol. 2. London G. Bell and Sons, 1920, s. 4.

Německý šalíř nosili jezdci i pěchota, přičemž pěšáci (či pěšmo bojující sesedlí těžkooděnci) si jej často posazovali více do týlu jako železný klobouk, takže se nedívali skrz průzory, ale pod okrajem hledí. Přilba, která výborně chránila hlavu, týl a zadní část krku, však ponechávala částečně odkrytou spodní část obličeje a krk. Tento problém řešilo nošení kroužkového límce, tzv. oboječku, nebo plátové ochrany hrtanu, brady a úst, označované jako plátové podbradí či plechový vous.

Německý šalíř s pohyblivým hledím, druhá polovina 15. století. LAKING, Guy Francis: A record of European armour and arms through seven centuries. Vol. 2. London G. Bell and Sons, 1920, s. 29.

Neméně zajímavý je příběh druhého typu, tzv. italského šalíře. Některé přilby s tímto označením tvarem vzdáleně připomínají německý šalíř a vzhledem k tomu, že jsou obvykle datované do 15. století, považují se někdy za italské zpracování německé předlohy. Na druhé straně ovšem nezpochybnitelně existoval šalíř, který vznikal v italském prostředí. Dělo se tak ovšem zhruba ve stejné době jako za Alpami, tedy od poslední čtvrtiny 14. století a na počátku 15. století. Jak již bylo zmíněno, italský šalíř se vyvíjel přímo z přilby typu basinet a na rozdíl od německé verze této přilby zde nelze mluvit o žádné souvislosti s železným kloboukem. Na rozdíl od původního basinetu došlo u italského šalíře k zaoblení vršku zvonu, který mohl (ale nemusel) být rozdělený hřebenem v ose čelo-týl a spodek týlní části byl mírně prohnut a elegantně vytažen. Italský šalíř podobně jako ten německý dobře chránil hlavu a zadní část krku, avšak ponechával úplně odkrytý obličej, takže jej bylo opět vhodné kombinovat s kroužkovým límcem nebo plátovým podbradím. Byl tak vhodnější přilbou pro pěšáka, ačkoliv jeho nošení jezdci nic nebránilo. Z italského šalíře se poté vyvinul typ přilby označovaný jako barbuta, který měl lépe krytý obličej a připomínal antické přilby řeckých hoplítů.

Severoitalský šalíř, tvarově vzdáleně připomínající německý. C. 1480. LAKING, Guy Francis: A record of European armour and arms through seven centuries. Vol. 2. London G. Bell and Sons, 1920, s. 30.

Německý šalíř se napříč Evropou poměrně rychle rozšířil, stal se všeobecně oblíbenou přilbou na příštích 60 let a dosluhoval ještě v prvním desetiletí 16. století. Jeho italský příbuzný byl populárnější na jihu a celkem i na západě Evropoy, takže mezi oblibou obou druhů šalíře v Evropě existovala jen přibližná hranice.

Uprostřed italský šalíř (c. 1480), po stranách italské šalíře či spíše barbuty (c. 1470). LAKING, Guy Francis: A record of European armour and arms through seven centuries. Vol. 2. London G. Bell and Sons, 1920, s. 19.

Mohlo by se zdát, že ústupem obou typů šalíře ze scény v první čtvrtině 16. století se příběh tohoto typu přilby uzavřel. Přinejmenším německý šalíř však ještě neřekl pomyslné poslední slovo, protože tato přilba byla díky praktičnosti tvaru inspirací pro tvary ocelových přileb, používaných za první světové války tzv. centrálními mocnostmi – v německé armádě pod označením M1916 a v rakousko-uherské armádě jako M1917. V Německé výzbroji se tento tvar přilby používal i v průběhu druhé světové války a cestou exportu se ještě v první polovině 20. století rozšířil do dalších částí světa. Poslední kapitolu v inspiraci šalířem představuje moderní kevlarová přilba typu MICH či LWH (původně též PAGST), která tuto přilbu z pozdního středověku dodnes silně připomíná.